ČEŠI JAKO WORKOHOLICI EVROPY

autor: | Kvě 24, 2022 | Aktuality

Šárka Homfray
Pracovník_2

Jedním z charakteristických rysů českého pracovního trhu je značná délka pracovní doby, vyšší ve srovnáni s celou řadou jiných evropských států. Není to žádné tajemství, Českomoravská konfederace odborových svazů na tento problém už delší dobu upozorňuje. Podle posledních údajů OECD odpracuje německý zaměstnanec za rok v průměru 1 332 hodin, zatímco ten český 1 705 hodin.

Délka pracovní doby se u nás neměnila velmi dlouho. Standard osmihodinové směny známe od roku 1918, pětidenní pracovní týden pak od roku 1968. K tomu je nutné připočíst velké množství práce přesčas, navíc v některých profesích v náročných situacích ještě zvýšené nad standardní limity.

Změna v nedohlednu

Důvodů, které u nás vedou k nezbytnosti takto dlouhé pracovní doby, je několik, uvést lze zejména nízkou produktivitu. Ale pozor, tento pojem si nevykládejme tak, že lidé pracují málo nebo pomalu – produktivita je dána zvláště (typicky subdodavatelským) charakterem výroby a pracovním uspořádáním včetně vybavení. Dalším důvodem, který uváděli v posledních letech zaměstnavatelé, byl nedostatek volných pracovních sil na pracovním trhu.

Tam, kde působí odborové organizace, se zhruba v 77 % případů zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy již podařilo vyjednat, připočíst k tomu musíme i taková ujednání, jako je další dovolená nad zákonné minimum. Na razantnější proměnu českého pracovního prostředí to zatím ale nestačí. Politicky toto téma rovněž není příliš atraktivní. Naposledy se taková diskuse vedla v roce 2019, když ČSSD zmínila, že pracovní doba by mohla být zkrácena o půl hodiny týdně, což by mohl být všeobecně přijatelný kompromis. Samozřejmě nebyl bez ohledu na to, jak neambiciózní tento návrh byl.

Nové výzvy

V souvislosti s aktuálně probíhajícími megatrendy bude nezbytné brát úvahy o délce pracovní doby konečně vážně. Probíhající čtvrtá průmyslová revoluce postupně zřejmě povede k úbytku lidské práce, byť nerovnoměrnému, v různých odvětvích a v různých obdobích. Proti tomu stárnutí populace bude znamenat jednak postupně slabší a slabší ekonomicky aktivní ročníky, jednak nezbytnost posílení sociální a zdravotní péče včet­ ně té neformální. Nutné je také uvažovat o jiných možnostech zdanění práce než v závislosti na příjmu fyzické osoby. K tomu je možné přidat i aktuální události a příliv velkého množství lidí z Ukrajiny, kteří také budou chtít a potřebovat někde pracovat. Zároveň je potřeba dbát na to, aby taková práce byla důstojná a umožnila normální existenci, stejně jako všem ostatním, u kterých to s ohledem na míru pracující chudoby neplatí.

V neposlední řadě – a to zaznělo i na debatě o zkracování pracovní doby, která se za účasti předsedy ČMKOS Josefa Stře­ duly uskutečnila 22. března v brněnském HaDivadle – není možné stále jen zvyšovat a zvyšovat jak produkci, tak spotřebu, protože naše planeta v tomto ohledu narazila na své limity. Vztah k práci, způsob, jakým na svém povolání zakládáme svou identitu, to vše by rovněž mělo projít paradigmatickou změnou, protože současné vzorce jsou již teď zastaralé a do budoucna nám sloužit nebudou.

Co si z toho vzít

Tyto problémy se mohou zdát vzdálené a debata poněkud nerealistická, ale není tomu tak. V řadě jiných států – nejen v Německu – už tyto výzvy pochopili a reagují na ně. Představa, že bude i nadále udržitelné usilovat o to, aby každý jednotlivý člověk byl co nejdelší dobu v práci, počítáno v hodinách, dnech i letech aktivního života, zkrátka není realistická. Zaměstnavatelé by tedy měli usilovat o to, aby se individuální pracovní doba zkracovala, nikoli prodlužovala, navíc v okamžiku, kdy se očekává nutnost absorpce řady dalších pracovních sil. Navíc nejen uprchlice s dětmi, ale i jiní rodiče a všichni ostatní potřebujeme více času na jiný než pracovní život, a tato potřeba se bude zvyšovat. Z těchto i z dalších důvodů by potřebnou adaptaci spojenou se zkracováním pracovní doby a zachováním důstojného výdělku měl podpořit i stát.

Je ale nezbytné, abychom se alespoň shodli na tom, že takové změny jsou potřebné a žádoucí. A také že pracovat „od nevidím do nevidím“ není samo o sobě nic chvályhodného, protože jediným životním cílem člověka nemůže být udřít se k smrti. Dokud se neshodneme na těchto základních východiscích a nepovedeme potřebnou debatu směřující ke konkrétním změnám, zůstaneme workoholiky Evropy.

Zdroj: Sondy Revue 4/2022, str. 16, Češi jako workoholici Evropy

Přečtěte si naše další články

Dohoda o odstávkách

Dohoda o odstávkách

Vážení zaměstnanci, přinášíme Vám informaci o uzavřené dohodě o odstávkách, kterou mezi sebou uzavřeli zaměstnavatel a všechny u něj působící...

číst více
CzechBulgarianEnglishGermanRomanianUkrainian